Indická porucha umění

Jo, ve Photoshopu nejsem tak skvělý

Úsvit 15. srpna 1947. Den leptaný hluboko v žilách Indie a jeho odrazy se dotýkaly nejméně očekávaných oblastí, jako je ta, kterou vás vezmu na jednosměrnou cestu.

Stejně jako rozdrcené krvavé srdce po smrti milovaného člověka je první věcí, kterou každá země chce po nezávislosti, znovu vybudovat a udržet. Země potřebovala inženýry, ekonomy a podobné, aby zajistil, že národ Golden Bird zůstane věrný své postavě a znovu se objeví jako Phoenix. Přestože Indie ztratila moniker před stovkami let před britským Rajem, je jen lidské vidět pozitivní stránky před ošklivou fází, vinu této fáze za degeneraci těchto pozitivních aspektů a očekávání, že zůstanou věrni těm dávno ztraceným střepinám módy. Ta je však jednou z věcí, která dává lidstvu pocit důvěry zakrytý v naději, který je nezbytně nutný pro přežití.

V těch prvních letech po její nezávislosti potřebovala země (tj. Vláda) pevně sevřít mnoho sektorů, aby měla pocit kontroly. Blížící se kolaps ekonomiky však skrýval jen fasáda. Bylo to jako přes chránit dítě nebo příliš přitlačit pružinu.

Díky svým přísným ekonomickým pravidlům nemohla Indie létat mezi mraky rozvoje a byla to beze všech velkých nadnárodních značek, které jsou dnes vyleptány přímo do našeho každodenního života. Věci vzaly obrovský pokles, tak špatné, že Indie byla na pokraji vyhlášení bankrotu, s virtuálním tempem růstu 0. Tehdy, když PV Narasimha Rao, indický premiér s tehdejším ministrem financí, Manmohan Singh zahájil ekonomiku Liberalizace v Indii. Bylo odvážným krokem nejen převzít tehdejší krizi, ale také strukturované reformy. V průběhu desetiletí byla Indie mimo krizi a neustále rostla HDP.

Nezávisle na hospodářské krizi rostla potřeba a spotřeba médií a umění. Indové však nebyli připraveni vidět příležitost a propast mezi poptávkou a nabídkou v tomto odvětví. Od inteligentních lidí se vždy očekávalo, že budou pomáhat při budování národa. Skoro to připadalo, jako by tito lidé dostali nezbytnou vojenskou povinnost. Ačkoli národ jako celek postupoval kvůli reformám, lidé ne. Stále jsme žili v době počátečních hospodářských reforem, v době, kdy budování nových věcí, budování národního základu bylo důležitější než věci, které vytvářejí dopad, věci, které ovládají naši kulturu, jako je umění a média. Byla to setrvačnost, která dělala svou práci, a my jsme na ni nebyli připraveni.

To vytvořilo v Indii poskvrněný obraz umění, v němž byli správní lidé pro tvorbu umění ve špatných sektorech, sektorech, které poskytují fasádu sociální pýchy. Toto vytvořilo situaci, ve které lidé, kteří neznali skutečnou sílu umění, šli do ní a ponořili do ní ruce a umělecký průmysl v Indii se stal odrazem špatných lidí, kteří umění považují spíše za prostředek vydělávání peněz než za ovlivňovat a dělat známky na světě. Vynucovali své ideologie s hráškem a v tomto procesu ovlivnili národ a jeho kolektivní vědomí.

Přemýšlejte o posledním filmu Bollywood, který jste viděli. Nebo poslední mýdlová opera. Nebo téměř cokoli, co vysílá v národní televizi. Jakmile je začnete vidět z jiné perspektivy, uvidíte, jak bezpečná je linie příběhu. Neřešíme obavy ze skutečného světa a předstíráme, že jejich postavy žijí v Utopii. Producenti pokračují v tvorbě takové mírdy, protože se prodávají. A v tento den se všechno, co prodává, považuje za nejlepší. Ano, dívám se na vás, Apple Inc. I když tyto obavy řeší, mají sklon je dramatizovat. Bez ohledu na to, jak moc se snaží, vždy tu něco chybí.

Umění přešlo od dokumentování k tvorbě. Dříve to ovlivňovali lidé i život mimo umění. Nyní, když se umění začalo více věnovat tvorbě věcí, začalo ovlivňovat lidi místo toho, aby se bavili. A není to jen v Indii, stalo se to globálním fenoménem. Vezměte láhev Flip Challenge a The Mannequin Challenge. A když ovlivňovatelé v čele průmyslu nechápou skutečný význam umění, sílu, kterou mají na ovlivňování celého národa, budou lidé ve smečce průměrnosti, s hrstí si to uvědomí a povstanou nad to, jen aby to byla chyba.